jej



















TOPlist


Mistrovství světa agility 2013
Johannesburg - Jihoafrická republika

                                                                             
Do této sekce budu přispívat svými dojmy z příprav, cesty a pobytu                                                                                   http://www.fciagility2013.co.za/


My road to Johannesburg

Dnes je 3. 10. 2013, tedy druhý den mého pobybu v Jihoafrické republice, pár dnů před začátkem Mistrovstí světa agility  FCI.  

Na začátek se vrátím o několik měsíců zpět, do doby, kdy se konala  schůze delegátů FCI agility. Během ní si odsouhlasili, že se mistrovství světa bude konat
 jednou za pět let mimo evropské území. O pořadatelství se přihlásila Jihoafrická republika. Jestli byla jediným kandidátem, nevím. Co si však myslím, že vím, je to,
že muselo proběhnout většinové hlasování. Když se teď podívám na startovní listinu a počet zúčastněných zemí, tak se mi zdá, že někteří zástupci asi nevěděli,
o čem vlastně hlasují. Prostě zvedli ruku, protože ji zvedl jejich soused.... Jinak si nedovedu vysvětlit ani to, že po každém mistrovství světa se koná schůze delegátů
 přímo v dějišti konání.

 A tady? Schůze delegátů se v Johannesburgu nekoná.  Ani nepřjedou. Je to moc daleko a moc drahé? Je, ale to museli vědět už když zvedali ruku.  .... .Zkrátka se mi zdá,
 že prostě přišel číšník do místnosti a zeptal se: " kdo chce kafe a chlebíček?" A najednou les rukou, tak to spočítali a hotovo.  Nebo to chtěli pojmout z druhé strany,
 aby nikdo do JAR nepřijel a ukázali tak ostatním, že další pokusy o uspořádání MS mimo evropu jsou bláhové? Jestli ano, tak je to vůči organizátorům hodě nefér,
 jelikož se jistě snaží připravit důstojné MS. Žádný jiný kloudný důvod mě nenapadá.

To jen tak na okraj můj dojem....

Ještě bych tu chtěl parafrázovat jednu reklamu, co mě teď napadla:

"Letenky : 26 000,-  , dovozní povolení : 400,-  ,  krevní testy : 10 000,-  ,  přeprava psů tam a odbavení : 58 000,-  ,  přeprava psů zpět a odbavení : 50 000,-  ,  
 cesta do Frankfurtu a zpět : 8 000,-  ,  být s milovanou bytostí a užívat společně krásy života : k nezaplacení   ....
....  ani na to ani na tamto všechno ostatní Eurocard Mastercard není."

4.10. 2013 - Chtěl bych touto cestou poděkovat všem, kteří mi pomonli svými sponzorskými příspěvkya bez jejichž pomoci bych se na tak dlouhou cestu vypravit nemohl.
Děkuji také za milé vzkazy, přání šťastné cesty a úspěšnému startu na Mistrovství světa 2013.
Vaší pomoci a vašich přání si nesmírně vážím a rád vás ujistím, že  se
 nebudu snažit uspět, ale nechám tam vše, abych uspěl.  Ať se mi to podaří, či nikoli,  doufám, že vám ostudu neudělám.  

shrnutí uplynulých dní od mého odjezdu z domova:

V úterý 1.10. 2013 jsem vyjel z domova ve 4 hodiny ráno. Cestou se ještě zastavil u svého veterináře, který mi přišel otevřít  rozespalý s razítkem v ruce.  Cestu
do Frankfurtu jsem absolvoval s mým kamarádem , který odvezl auto zpět. Mohl jsem jej tam nechat na parkovišti, ale potřeboval jsem, aby bylo v Brně.
 Bylo to pro mne zkrátka zásadní.
Odbavení psů bylo pro mne trochu stresové, neb jsem nečekal takovou rychlost a chlad: Po nedlouhém hledání kanceláře společnosti na přepravu zvířat,
jsme zkontrolovali povolení a další náležitosti. Ode všeho si udělali kopie , kdybych to býval věděl, tak jsem je nedělal, ty pak dali do složky, že ty pak půjdou společně
 se psy. Po té jsme šli do skladu  kde jsme dali dohromady moje kenelky, ty pak jejich pracovník dal do svého auta a řekl, abych psy naložil, že jedou na veterinární prohlídku.
 Dál jsem se s nimi měl vidět až v JAR,  tedy druhý den dopoledne, tedy zhruba po 19 hodinách. Když jsem mu řekl, že nejsou vyvenčeni , odvětil, že to již udělají oni.
Kdyby mi řekl , ok, běž je vyvenčit, ale za pár minut musíme jít , tak bych to bral, ale neřekl nic, ani další postup , co a jak a kde. Nic. Tak to jsem trochu nedával....

Pak jsme seděli v jejich kanceláři asi přes hodinu, až přišla zpráva, že veterinární prohlídka byla v pořádku.  Mezitím jsem vyplázl 2045,- euro , za jejich transport
do Johanesburgu. Následně mě kamarád zavezl k terminálu a jel domů. Teď jsem měl čas asi tři hodiny, než začal check-in a pak další dvě hodiny, než jsem šel k odbavení.
 Šoural jsem se po terminálu a pozoroval lidí, kterak chvátají za svými povinnostmi. V duchu jsem byl ale u svých psů. Říkal jsem si, přece za takový peníze s nimi
 nemůžou zacházet zle,  ale jelikož mi chyběla komunikace z jejich strany, napadalo mne vše.

Po nástupu do letadla a ujištění od velice milé a laskavé pracovnice přepážky,  že psi jsou v pořádku a již na palubě, jsem zasedl na své místo a duševně se připravoval
na novou kapitolu svého života, s názvem: Ten, co už letěl. Když se letadlo vzneslo, říkám si, že to vlastně nic není. Při vzestupu vás to trochu tlačí do sedadla, ale jinak ok.

2. 10. 2013 - Krásný, tichý , pohodový let, bez věších turbolencí  vystřídalo vrzání, skřípání a nárazy kol o hodně nerovnou runway. Jako bych jel po D1 směr Brno u Velké Bíteše.
V Johannesburgu nás přivítalo slunné počasí. Po opuštění letadla jsem šel v hloučku spolucestujících z Itálie  k východu. Šel jsem podle cedulí Passport control
 a Baggage reclaim . Pak cedule Baggage reclaim zmizely a já tušil nějakou čertovinu. No richtig , že jsem šel jinam. Byla to skupina lidí, co měli výdej zavazadel již zajištěno.
 Takže jsem se musel po pasové kontrole vrátit a jít jiným východem k jiné přepážce s pasovou kontrolou. Za ní jsem již viděl množství carouselů,  tedy pásů ,
 na kterých hledáte své zavazadlo. No to bych ale nesměl být já , abych nestál zase u jiného.... No, co, divit se nemůžu, když jsem se k němu dostal až po půl hodině.
 Kufřík jezdil na pásu zcela opuštěn  a zjevně si to užíval. Jako když dítě dostane na kolotoči deset jízd zdarma. Tak jsem ho čapnul a mašíruju si to k východu.
 Tam již na mě mávala sestra a team leader  v jedné osobě a za chvilku ke mně přistoupila i jedna z organizátorek. Venku jsme čekali chvíli na auto,
které objíždělo letiště, jelikož nebylo možné nikde zaparkovat.  Velký Nisan Patrol s velkým černým řidičem Samem nás všechny naložil a odvezl nás k budově,
kde se vyřizovalo odbavení psů. Tam po mně chtěli originály,  nevím proč tedy ve Frankfurtu dělali kopie.  Za chvíli z haly vyjel  vysokozdvižný vozík s paletou ,
ke které byly přivázány obě Kenelky s Lálou a Orym.  Byl jsem nesmírně šťastný , když jsem je uviděl. Oni mne však zprvu moc nevítali.  Bylo na nich vidět, že jsou zmateni.
Ještě než jsem je mohl pustit ven, bylo potřeba odstranit umělohmotné  stahovací pásky, kterými byla zajištěná dvířka kenelek. Samo, že nůž najednou nikdo neměl,
tak pracovník vozíku hbitě seskočil a odběhl do haly. Za nedlouho se vrátil  a hrdě v ruce třímal nůž. No, nožík, no ten nožík byl vlastně plastový příborový nožík,
který dostanete v bistru, když si koupíte buřtíka. Když jsem to uviděl , jen jsem řekl: Jééžííš.  No jasně, hned při prvním tahu nůž zlomil, tak odběhl opět dovnitř
a přinesl pro změnu nůžky, řekl bych z nějaké sady Barbie - kadeřnice. Ani s nimi se mu moc mé psy  osvobodit nedařilo, ale to už jsem zasáhl . Se slovy: "dej to sem"
jsem mu je vzal a s českou šikovností  jsem udělal šmyk , šmyk a psíci už čůrali, kadili , skákali , štěkali, běhali a jinak dováděli. Pak jsme trochu pracně naložili dvě
 velké kenelky do ještě "většího" Nisanu  a vydali se k sestřině bydlišti . Po zabydlení obě bocky sebou plácly o zem a ihned usnuli. My jsme vyrazili do banky jednoho
 nákupního centra, vyměnit peníze na zaplacení  transferu psů zpět. Večer jsem toho měl po cestě dost a jak jsem lehnul  tak jsem usnul.

3. 10 2013 tento den shrnu rychle , jelikož se to ho moc neudálo : ( převedeno se sociální sítě) : Ségra mě vytáhla z betle v šest a když jsem hodil voko na orloj,
 málem mě vomyli. No ale bylo třeba natáhnout šlupky na olšovky a vyrazit fárem do parku, aby si i moji čoklíci protáhli habrůvky a vyvětrali kostru. Šli jsme šórem
 a házeli voko, jak soskovský bakeliťáci sedí u fajráku a rokují. Seděli na dečmeni a čas od času hodili kolen sebe špizunk a zase se venovali svýmu. Zoncna už
začala rumplovat, tak jsme nasadli do přibližovadla a jeli zpět domů. Švica pak šla do hokny a já šel zpět do betle, bo jsem pocítil, že na mne leze ňáké bacil.
 Po sómraku jsem se ládoval vitimama, tlačil do sebe citrón a chlastal čaj. Zřejmě nějaká viróza z letadla.

4. 10. 2013  dnes jsem toho moc nenaspal, jelikož mi bylo nějak šoufl. Do parku ani do fitka jsem logicky nešel, nýbrž jen vyvenčil psy okolo komplexu a zase zalezl do postele.
 Yveta mi donesla nějaké prášky, tak se potím a teď v šoučasné době je to o hodě lepší. Je právě 17.39 a já lezu z postele. Pojedu se psy do parku, nemělo by tam být tolik lidí
  a ani takové horko. Dnes bylo 30°C. Pokračování , až se vrátím...

FOTO

5.10. 2013 – včera jsem se nakonec se psy do parku nevypravil, neb sestra měla cosi na práci a pak se rychle setmělo. Domluvili jsme se tedy,
že půjdeme dnes ráno. Vstávat jsem chtěl v 5.30 .
Nakonec jsem ráno vylezl s menším zpožděním , ale i tak se psi rozběhli po travnaté ploše 
městského parku krátce po půl sedmé. Jo, travnatá plocha - toho jsem si všiml i v i u komplexu, kde sestra žije. Tráva je tu spálená slunečním žárem,
ale i tak je hustá na krátko střižená, nebo krátce rostlá a půda pod ní je, nevím, kyprá? Taková nadýchaná, měkká, krásně pruží, na tom by se dobře běhalo.
Trochu mi to připomnělo hustý trávník na EO ve Švédsku. Dobrá, dále: po 45 min jsem se vrátil zpět k autu, kde mne již Yveta vyhlížela. Nechtělo se jí jít,
neb měla před sebou i dnes dlouhý pracovní i pohybový den ( mimo jiné pracuje jako cvičitelka ve fitness), tak se šetřila. Zvolili jsme jinou cestu zpět .
Ne, že by normální cesta byla špatná ( v sobotu ráno byla prázdná a na všech semaforem jsme měli zelenou....
pro mne naprosto normální),
ale Yveta chtěla zkusit jinou, možná kratší. A tak
koukám na názvy ulic a v tom vidím, že jedeme po Melrose place -ani jsem netušil, že Amerika je tak blízko.... .
A vida, na semaforu první červená. Poslušně jsme zastavili a ségra za chvilku říká: „ je tu někde policajt? „ , já na to: „ nevidím ho“ , ona: „ jedem“ a vžum, 
prolítla křižovatkou. „Ježíš, co to je?“ , vyjelo ze mě. A ségra s ledovým klidem odvětila: „ to je Afrika!“ . Ups....
Pak se už nic zvláštního neudálo. Šla do práce a já zalezl a naládoval se ještě naposledy prášky.Odpoledne jsme jeli do jednoho shopping centra,
trochu mi to připomělo brněnskou Olympii, jenže asi dvakrát větší.

Koukám z okýnka auta ven, abych vlastně zjistil, jak na mne Johannesburg působí. Mezi odjezdem od příletové haly letiště , přes vyzvednutí psů,
p
o úplný odjezd pryč z letiště, nás kontrolovali třikrát....
Čtvrt Sandown, kde sestra bydlí, leží téměř na druhé straně města, takže jsem mohl pozorovat okolí. Jeli jsme okolo chudé, nebo viditelně chudší části města,
o které mi sestra řekla, že se jmenuje Alexandra a žije tam střední a chudá černošská část obyvatelstva. To bylo vidět na první pohled, 
přes chatrče po starší neopravované domky,
poměrně velký nepořádek, na jednom místě jsem zahlédl snad třímetrovou hromadu sklenic.... .
Pak jsme pokračovali dále a MC Donald, Shell,.... hele, oni jsou všude.... . Johannesburg je velké, rostoucí,moderní město. Staví se zde poměrné velké 
výškové budovy nejrůznějších tvarů. Jsou zde velká nákupní centra, která jsou dobře hlídána ostrahou. Sestra mi říkala, že v Johannesburgu jezdí nejčištější
auta na světě. Pak, když jsme přijeli do podzemním garáží jsem pochopil proč. Bylo zde nachystáno mnoho černochů a černošek s houbami , kyblíky a hadříky, 
připraveni se vrhnout na vaše auto, mezitím co vy budete nakupovat. A nakupující jejich služeb hojně využívají....
Po silnicích se jezdí vlevo, jako v Anglii. Střední, tedy pracující černošská třída hodně využívá černošské taxíky, což jsou osmi , nebo devítimístné Toyoty. 
Normálními velkými autobusy zdejší městské dopravy jezdí víceméně jen běloši. Na silnicích potkávám poměrně mladá, moderní auta a velice málo nějakých starých vraků.
Na ulicích dle mé sestry je stále velká kriminalita. Nedoporučovala mi na křižovatce mít moc stáhnuté okýnko, držet v ruce telefon, nebo peněženku.
na semaforu zelená.
Na každé křižovatce vám prodejce novin nabízí nejčerstvější zprávy. Po chodnících a také hlavně u křižovatek se kromě prodavačů
novin pohybuje poměrně mnoho žebráků.
Je tu také mnoho rozlehlých, hezky upravených parků, které jsou hojně využívány k celodennímu joggingu, procházkám se psy, nebo k odpočinku
a posezení na lavečkách u protékajícího potoka s malým vodopádem. Je tu i mnoho prolézaček , dětských hřišť, takže si své zde najdou i rodiny s dětmi.
Jeli jsme také, kolem několika nových moderních škol a tělocvičen. U každé školy bylo i velké upravené hřiště, řekl bych tak na dva , tři parkury....
Já nevím, na mne Johannesburg působí vcelku bezpečně, samozřejmě, pokud člověk nezavítá do nějaké periférie. Lidi které potkávám při venčení 
se většinou usmějí, pokynou na pozdrav a téměř vždy pronesou: „
Hi, how are you? „


6. 10. 2013 - dnešní ranní kolorit v podobě venčení v parku byl doplněn o kosmetickou úpravy Lály.  Ostříhání drápů ( cvaknul jsem ji jen jednou :-((   ) a vyčesání .
Ory dělal, že tam není, ale stejně mu to nebylo nic platno. I jeho jsem hřebenem projel a oba páté drápy zkrátil. Během procházky jsem pozoroval jednoho
černošského občana, kterak modlitbou vítá den. Nejdřív jsem si myslel, že bezdomovci dělají u koryta potoka ranní očistu a živě rokují, ale když jsem přišel blíž,
uviděl jsem toho spoře oděného muže, jak stojíce proti východu slunce, s rukami sepnutými odříkává text...  Jakého byl vyznání, to bohužel nevím. 

Po návratu  a snídani jsme šli na trh.  Rozléhal se v parkovacích prostorech jednoho velkého nákupního centra. Stánků, nebo spíše stolků se vším možným tam
bylo nepočítaně. Byl to takový náš bleší trh. Prodávající byli většinou černé pleti. Ti nabízeli tradiční výrobky a suvenýry, bílí prodejci byli většinou staří lidé, co nabízeli
staré hodiny, nebo jejich opravu, dále obrazy, a jiné věci z domácnosti. Smlouvání cen je na takovéto akci jejich národním sportem. Já hledal na památku něco
tradičního, co by vystihovalo tuto a okolní země. Myslím, že se mi to podařilo. Koupi jsem aspoň podpořil pracující lid v v Jihoafické republice, Keňi a Zimbabwe.

Při zpáteční cestě domů jsem uviděl podél silnice stánky se suvenýry. Vyskočil jsem z auta, sestra jela domů a já se vydal na obhlídku. V řadě asi patnácti stánků
bylo vystaveno velké množství ručně vyrobených věcí. Od náhrdelníků, náramků, přes tkané deky, po vyřezávaná zvířátka. Prodavači se na mne hned slétli, neboť
, krom jednoho asijského páru tam jiný zákazník nebyl. Podávali si mě od jednoho stánku ke druhému a jelikož jsem měl na sobě kalhoty s nápisem Czech Republic,
zdravili mě : "Hi , how are you my friend  from Czech republic ?" Byli v pohodě, předháněli se s nabídkou, ale vlezlí nebyli. Co jsem hledal , jsem částěčně našel
a tak jsem vyrazil k domovu. Vrátný u vchodu do komplexu, kde sestra bydlí na mne už  zdálky mával a už bránu otevíral. Je vidět, že jsem tam exot s dvouma 
černobílýmá čoklama.

Zítra ráno v 7 hodin jedu konečně trénovat. Původně jsem měl rezervaci na devátou, ale jsem rád, že můžu jít dřív, jelikož v devět je už dost teplo. Mám zamluvený
trénink ještě v  úterý. Původně jsem měl zamluvenou i středu, protože jsem myslel, že ve čtvrtek je přejímka a trénink v hale, v pátek bych družstva neběžel a na start 
bych šel až v sobotu a neděli.  Ale jelikož je tolik startujících kolik je ( ani se mi to nechce psát ) , přišli organizátoři s úpravou. V pátek se poběží vložený ( doplňkový )
závod "Africa cup" . Je to klasický  závod jumping + agility. Tak jsem se s Orym přihlásil také, aby si povrch řádně obšlápl. Jestli to k něčemu bude se uvidí. Zatím má 
úplně jiné starosti, neboť Laky hárá a je právě v nejlepším. Takže furt čučí a špekuluje, jak by na ni skočil a ona furt čučí a špekuluje, jak by mu nastavila. Jsem tak trochu
mezi dvěma mlýnskými kameny a stále na stráži. Docela na palici.

FOTO

7. 10. 2013 - dnes ráno jsem se soukal z postele před šestou, neboť podle informací cesta k tréninku, měla trvat minimálně půl hodiny. Místo  tréninku se 
nachází na pozemku organizátorky Janine Wright aleží asi 25 km od Johannesburgu. Cesta tam byla ve znamení ranní, pomalu rostoucí dopravní špičky. Jeli
jsme téměř celou cestu po rozestavěné silnici. Kolem dokola po staveništi proudilo mnoho lidí  do práce. Koukal jsem, že nikde nebyla žádná zastávka, tak
buď šli tu dlouhou štreku celou, nebo si cestou stopovali taxíky. Viděl jsem , že do osmi až devítimístné Toyoty se vleze i patnáct a více lidí.....  .
Pozemek Janin se rozkládá na ploše asi dvou hektarů. Jen jsem polknul, když jsem to viděl. Dva parkury se zelenou , krásně měkkou ( možná až moc měkkou
trávou). kolem dokola to moc upraveně nevypadalo , nedodělaný plot u sousední farmy a vypálená tráva. Asi se se sekáním nezdržují. To ani tamto mi ale nevadilo.

Tak jsem tedy potrénoval, nic velkého . Trochu skoček, trochu slalomu, trochu kladiny. Víc tam toho nachystáno nebylo. Zítra snad bude vytažen zbytek 
zónovek.  Trénování bylo trochu taky napjaté, jelikož Ory stále koukal, kde je Lála. No  jo, pořád mu hučí..... . Od Janine jsme odjížděli
 kolem deváté hodiny, v době kdy měl původně můj trénink začínat. To už bylo ale dost teplo, tak jsem byl rád.

Cesta domů byla rychlejší  .  Trochu trafik džem nás zastavil až v Joburgu.  Doma jsem ještě vyvenčil každého zvlášť, protože ta trubka Ory  jak pořád čumí po Lále,
nemá čas se ani vyčůrat.... Oba pak doma zalezli a spali až do večera. 

Dnes taky v podvečer pršelo. Říkám si : "Ty vole, Afrika a prší!". Od Yvety jsem se dověděl, že je to první déšť od května....

FOTO

9. 10. 2013  - zpráva za včerejšek:  ranní vstávání na trénink bylo lepší , než den předtím. Asi si začínám zvykat....konečně!  I cestu jsme zvolili trochu odlišnou, takže 
jsme se vyhnuli zácpám. Trénink jako takový bych hodnotil pozitivněji, neboť Ory snad konečně začínal chápat, že mu Lála nedá. A kdyby chtěla dát, tak ještě musí 
přejít přes mě. Pocvičil jsem zónovky  a i všechny ostatní překážky. Udělal jsem i vlásenky, jak klasické, tak  okolo a mezi. Také krátkou sekvenci s nějakým tím 
topspinem, autem, překlopením i stažením do druhé díry tunelu. Slalomy jsem dělal den předtím a protože už bylo dost teplo a oba byli již unavení, zabalil jsem to. 
Ještě jsem se taky proběhl sám, udělal několik startů a zjistil jsem , že mám nohy z olova. Hrůza!!  Šup do posilovny. Ale o tom později. 

Cestou zpět jsem si vzpomněl, že musím svoji sestru znovu naprášit, za její řízení..... Vůbec nebere v potaz, že sem tam jsou na křižovazce přechody pro chodce.... 
Na  červenou sice už zastaví, ale stejně až uprostřed přechodu :-( .  Pořád se ohání, že je to Afrika, Afrika:-) a že černoši chodí všude jinde, jen ne po přechodech,
což je sice pravda, ale i tak. Před včerejškem jsem šel z odchodu domů a způsobně přecházel po přechodu na zeleného panáčka. Naštěstí tam sestra , nebo jí 
podobný  nebyl:-).  Přecházel jsem taky na kruháči a koukám, zda mám volno a jestli nejede auto. A ono jelo, jenže z druhé  strany, tedy po směru hod. ručiček.
Říkám si : " To je vůl, kam ten konópek jede?" A až jsem přeběhl, říkám si: " Já su vůl, dyť jel dobře" . 

Doma pak po tréninku jsme si dali chvíli oraz  a pak vyrazili do místa, kde sestra také pracuje. To místo se jmenuje Monte Casino. Je to tak trochu něco jako Free port
ve Znojmě, ale jen vzdáleně. Zvenku to obrovský komplex ve stylu italského středověkého hradu. U všech vstupů vás zkontrolují detektory na kov. Nevím však , 
zda jim pracují dobře, jelikož v taštičce, co stále nosím u sebe mám kasr ( slzný sprej) a ani na letišti ani tam mi na něj nepřišli.... Na cestu zpět ho tu stejně raději 
nechám. Uvnitř budovy je úplně jiný svět. Vypadá to jako by jste byli na ulici , na zemi jsou dlažební kostky a když se díváte na strop, působí to jako když koukáte
na nebe. Je tu spousta obchůdků, restaurací, kaváren, casin a heren pro děti. Jsou tu tedy jak výherní, tak i herní automaty. Při procházce casinem jsem viděl 
krom černošských vyšňořených kingů v bleděmodrých oblecích a oranžových košilých se zlatými hodinkami také bělošské i černošské bábrdlinky, jak tam ty africké randy 
do automatů jen hází, pákou tahají a za chvilku už o hůlčičce odcházejí .

Byl jsem si zahrát bowling. Sestra tam dřív pracovala  jako nějaký manager, tak mi to tam domluvila . Zahrál jsem si čtyři hry ( 166, 161,  144, 158 - docela dobrý na
mně) a šel se procházel komplexem dál. Venku na nádvoří jsou také kavárny a restaurace, je tu i pizzerie,   fontána a divadlo. Jo, ještě - uvnitř je krom všeho taky KFC!
Jen jsem se oblízl a hned dostal chuť na Kentucky menu, ale to až u nás doma. Fakt moc pěkný. Jak jsem již psal, jinak  je to tak trochu v italském stylu.  Sestra zde
vede jeden obchůdek z dětskými hračkami a suvenýry pro turisty. Zatáhla mě potom ještě do jedné buňky, kde mi na oči nasadili 3D brýle, posadili do sedadla,
zvolil jsem si program a  přede mnou se  rozjela simulace horské dráhy v době ledové. Sedadlo se mnou smýkalo sem a tam a kolem mě lítali pterodaktylové a naháněli
mě mamuti. Co chvíli jsem virtuálně vylétl z dráhy a po mnohametrovém pádu, jsem dopadl vždy někam jinam.... .Dost dobrý. Na něčem podobném jsem byl u nás 
u IKEA.   Tady to bylo trochu víc realističtější.

V 15hodin začínala v sousední ptačí zahradě " Ptačí fantazie". Bylo to půlhodinové představení s ochočenými a na volno puštěnými ptáky. Bylo to opravdu moc 
hezké a zábavné. Byl tam havran, který uklízel plechovky po turistech do popelnice, typický Jihoafrický pták Blue bird, který se "nechtěl" nechat ukecat, aby šel zpět
a stále se před dívaky předváděl, dále zde vystupoval krásný tukan, jestřáb, malý kulík a velký pelikán. O každém tomto druhu koncerenciéři mluvili a každý z těchto 
ptačích hezců něco předvedl. Po ukončení představení, jsem se šel podívat po zahradě. Nádhera. Všude bylo plno ptáků, málem jsem šlápl na páva schovaného 
ve stínu. Bylo tu mnoho výběhů i s voliérami, do kterých byl možný vstup. Velké hejno plameňáků, pelikánů a dalších tu mělo svá řečiště a vodní plochy, 
na cestičkách odpočívali africké druhy kachen, byli zde ibisové , jeřáby, čápi marabu a další. Samozřejmě také papoušci a nádherné arrary a kakadu. Ve velké voliéře ,  
kterou jsem procházel , jsem si připadal jako v pralese . Kolem mne létali hejna pestrobarevných ptáků, pode mnou se zrovna krmilii vodní ptáci, v keřích pobíhalo 
několik aguti. Jsou zde také terátia s hady  a netopýry. Opravdu, jak v pralese. Jestli jste viděli ve  3D animovaný film Rio, tak úplně tak.  Jsou tam také klece
s některými druhy ješterů , opic a lenochodů. Škoda, že baterka v telefonu kvůli focení nevydržela, jinak bych nafotil všechno . To je asi tak vše z 8.10. .

FOTO 8. 10.

Dnešní moje aktivita, je v 7 hodin ráno návštěva fittnes centra. V sedm hodin ráno a úplně plno. Krom školou povinných, všechny věkové kategorie zastoupeny. No nevěřil jsem vlastním očím. Kam se hrabou všechny posilovny u nás doma. Veliké tělocvičně dominoval 25-ti metrový bazén. Okolo něj mnoho cvičebních strojů . Minimálně dvacet běžeckých pásů, součástí každého televize a nejmodernější funkce. Opravdu, každé další  nařadí, nebo cvičební stroj je tu zastoupen mnohokrát. Rotopedů jsem tu napočítal 18 . Jsou tu také  kurty na squach, tělocvična na aerobic a strečinková a masážní  místa. V patře jsou pak šatny a další posilovací a tréninkové stroje. Pracuje tu mnoho osobních trenérů, všichni velmi profesionálně upraveni. Mezi trénujícími chodí personál ve stejnokroji a neustále uklízí, luxuje podlahy , nebo otírá (a velmi důkladně ) stroje a činky. Je tu stále čisto a dobrá klimatizace, takže ve vzduchu není cítit pot.  Nedivím se Yvetě, když byla na jaře v Brně , vzal jsem ji do naší moderní posilovny ( fakt moderní, čistá a hezká) a ona ohrnovala nos. Už vím proč....

Tak jsem si protáhl tělo, po včerejším tréninku snad i rozhýbal nohy a za dvě hodiny šel domů. Dnes již nikam nejdu, nachystám si věci na zítřek, neb zítra to již začne....

Jo , abych nezapomněl........ V posilovně, když jsem šel se převléci do šatny, měl jsem při vstupu obavy, aby mě nepřepadla nějaká "anakonda". Tak jsem vstoupil a uviděl v šatně  asi  čtyřicet černochů.... Musím tímto všechny čtenáře něžného pohlaví zklamat, ale vše co jste slyšely o nadsamcích je holá fáma, fotomontáž a počítačová úprava. Mají normální malý pindíky, takže vzkaz pro pány: " Chlapi, buďte v klidu! "

FOTO 9.10.

11. 10. - tak se nám to rozjelo. Včera jsme měli ráno schůzku team leaderů. O ní a o dalším, budu  psát až posléze . Odpoledne byla veterinární prohlídka a trénink. I o tom budu psát až posléze. Na veterinární prohlídce bylo odhaleno Lálino dohárávání, takže uvidíme. S Orym mám číslo 26 a za mnou jdou dvě nebo tři háravky, takže možná budu mít mezi nimi jen dvě feny. Ale to zvládnu!!!!  Jsem dost zklamaný ze zdejší trávy. Je o hodně horší , než byla ve Francii 2011. Draví a snad i nezkušení  psi s ní mají problémy, kloužou a drobí krok. Je to podle mne škoda, ale podmínky mají všichni stejné. Dnešní dopolední program byl ve znamení vloženého závodu Africa cup , který nebyl součástí  MS. Závod posuzoval zdejší rozhodčí. První běh byl jumping. Prohlídka parkuru byla rozdělena mezi celým startovním polem , tedy S, M, L  do tří skupin po osmi minutách.  Parkur jako takový bych hodnotil jako pohodový.  Pohodovost byla umocněna klouzající trávou. Po první překážce se stahovalo topspinem do tunelu, tak si Ory dal samo na držku, pak si myslím, že šel velice hezky, držel se mě a snad jen malinko zdžení v tunelu, jelikož i tam mu to ujelo. Nicméně běh jsme vyhráli s hezkým  časem.

Druhý běh bylo agility.Tady pořadatele už začal pálit čas a proto  prohlídky byly jen dvě. Startovalo se odzadu , krom háravek samo, ty šly stejně poslední.... :-) . Tento běh se již moc nepovedl, i když byl pořád dobrý. Ale i při tak malém startovním poli je dobře vidět,  co vás stojí někdy i byť drobné nečistoty.  Každá chybka se trestá.  Ory si začíná na trávě víc věřit, což asi není dobrá zpráva pro mne.... .No, zkrátka u trojky jsem byl pozdě, před áčkem jsem jej zbytečně naváděl do  čistějšího náběhu , následně jsem šel blízko ke slalomu,   takže zahrabal, aby naběhl správně, pak bych si vytkl, za dálkou nejít před , ale přes překážku, na hojdě se zastavil moc brzy a pak už jo. Tím jsme úspěšně probendili  téměř vteřinový náskok a dostali i něco navrh. Chraň bůh, aby tím nějak znevažoval výkon Philippa  Mueller- Schnicka z Německa, který běh vyhrát a radoval se i z celkového vítězství. Naopak. Philipp vedl svého Heata velmi zkušeně, nikde nedivočil a  jeho klidný uvážený handling slavil úspěch , když Heat tratí proběhl v rychlosti bez  jediného zaváhání, nebo prohrábnutí. Takže velká gratulace , Philippe !! Po ukončení závodu následovalo vyhlášení  s trochou zmatků u Large, kde na třetím místě  skončil Švýcar , na čtvrtém Němec a pořadatelé neustále vyvolávali na třetí místo Němce, i přes jeho několikateré upozornění, že  třetí nebyl. Nevím, čas měl třetí, tedy lepší než Švýcar, ale měl víc trestných bodů.... . Následně se začalo vše urychleně chystat na slavnostní zahájení. Před nástupem výprav, nám na ploše zatančil umělecký sbor mladých černých školaček , doprovázenými sborem  mladých bubeníků tradiční tance a předvedl svůj program. Po té šli vždy dvě dívky ke jedné výpravě, jako cedulo a vlajkonosičky. Na plochu se nastupovalo za bubnování afrických bubnůa postupovalo se poděl celé plochy až na určené místo už za zvuku národních hymen jednotlivých osmi států. Tak jsem tedy také vyrazil. Sestra se mnou nešla , neb fotila. Šel jsem tedy za dvěmi dívkami a jednou přidělenou paní z organizátorů.  Přes ramena přehodil dovezenou vlajku a do rukou vzal talismany z domova.  A jak si to tak štráduju pomaloučku v doprovodu " Kde domov můj...." a mávám divákům , tak jsem si vám tak tam připadal sám a prostě se mi zastesklo. No.... 

Ještě dodatek: Jelikož mám ve švýcarské i rakouské výpravě kamarády, bylo příjemné, když mi během dopoledního běhání při nástupu na běh zakřičeli, zapískali a zamávali. Díky jim  za to!

Pak následoval otevírací obřad, tedy projevy různých představitelů,prokládané vystopeními dívčího sboru . Po ukončení zahájení se MS rozběhlo soutěžemi družstev , které jsem již neviděl, neb jsem jel s Orym a Yvetou domů za Lálou.

Zítra se začíná družstvy a large jdou na řad po polední pauze ve 12.30 .

14. 10. - je pondělí večer asi za tři minuty deset . Na začátku mé amatérské reportáže ze dne 11. 10. , jsem vám slíbil, že budu psát o mých zážitcích po vstupu do Coca-Cola domu.  Tak tedy: Už název haly jasně naznačuje, čeho tam asi bude vidět nejvíc. Tvar haly není ve tvaru láhve oblíbeného nápoje, nýbrž  ve tvaru úplně obyčejné misky obrácené dnem nahoru, nebo spíše velké, létající UFO .

Cestou k ní jsme malinko bloudili, jelikož sestra nadávající na špatně předjíždějící auto, zapomněla odbočit .... . Nachází se na periferii  města, řekl bych v části obydlené střední a chudší sortou Johannesburdšanů. Její vypouklá střecha je vidět poměrně z dálky, jelikož leží na rovině a ta je níže položená, než leží vlastní město Johannesburg. Kolem haly je velký počet parkovacích míst a celý pozemek je oplocen....jaké překvapení. Nejenom nám chvilku trvalo, než jsme našli ten správný vjezd. U každého vjezdu, u každého vchodu byla ostraha, takže stále nějaké vyptávání, stále nějaké odpovídání. Po vstupu do haly jsem si připadnul jako v pavilonu"Z" Brněnského výstaviště. Jen nižší, pouze s jedním patrem nevelkých rozměrů. Co však mě zarazilo bylo přípravy na závody. Byli tři hodiny do začátku tréninku a krom koberce a sedadel, tam nebylo nic. Překážky na hromadě, zábradlí nikde, stánkaři, také teprve začínali také vybalovat svoje nádobíčko. 

Schůzka team leaderů byla naplánována na 9.30 . Měli jsme ještě trochu času, tak jsme se šli dívat, kde budou ustájeni psi. Byli jsme odkázáni někam za tribuny. Tam skupina dělníků rozložila nějakou stavebnici, a  na náš dotaz, kde budou psi, organizátoři odpověděli: tady a ukázali na tu stavebnici. Aha! Aby to bylo alespoň v neděli.... . Jelikož se blížil čas, vydali jsme se do prvního patra k salonku č.4  .  Tam jsem se pozdravil s Alexem Beitlem z Německa , S paní Christou Bremer a dalšími. S kým jsem se nemohl pozdravit byli organizátoři . Nevím, jak přesně mi šli hodinky, ale měl jsem 8 :59.50  , když dokráčely dvě dámy a začaly lomcovat s klikou dveří od salonku. Po té zjevně hledaje klíče nám bylo sděleno, že schůzka začne o několik minut později, protože tu ještě nebyli rakušeni a španelé. Po 10 minutách přišly obě organizátorky, mávaje vítězoslavně klíči, ale .... od jiného salonku. Tak jsme se přesunuli. No, v salonku nebylo ničehož, než koberce na zemi položeného. Schůzka team leaderů se tedy konala důstojně, hodno Mistrovství světa, na zemi, kdy členové jednotlivých výprav zaujmuli pozici " Turka na koberci" a pár delegátů FCI , rozhodčí,org. výbor pozici ve stoje.... Na Afriku si začínám zvykat!!!! . Po schůzce jsem chtěl kenelky nechat už v hale, tak jsem se pídil, zda již dělníci pokročili se stavebnicí boxů pro jednotlivé výpravy. Nene, nepokročili. Jedna paní, bílé pleti , připravující veterinární přejímku, mně uvedla do reality slovy: " To je pro nás normální, my jsme tady na tohle zvyklí". To ze mne vypadlo už jen omg....

Jeli jsme tedy na otočku pro psy a hned zpět na trénink. Řeknu vám, že trénink 6 minut na dva psy, bez pomocníků, není žádná hitparáda. Samozřejmě úplně bez pomocníků to zase nebylo, ale ne našich. Trénink jsem měl s paní z Norska. Domluvili jsme se , jak se prostřídáme, abychom co nejlépe využili čas. Plac byl rozdělen na tři části. Jeden z hlavní pomocníků celého mistrovství, nebo jak nazvat její funkci , byla manželka Lucemburského rozhodčího Roliho Schiltze, Nancy Schiltz. Ta mi  pomáhala společně se dvěmi dívkami zvedat překážky, nebo mi držela psy při výměně, Yveta držela pešečky po zónách. Spolu s norkou jsme dostali asi dvě minuty navrh, ale i tak to bylo moc málo. Jednotlivé části jsem stihnul s každým psem proběhnout max. dvakrát,  bez opravy a k tomu ne celý úsek. Pouze kolem kladiny jsem se motal trochu déle. V porovnání se Švýcary , kteří za svých 28 minut na každé části proběhli několikrát dvě sekvence i s prohlídkou, byl můj trénink docela sprint, že bych možná i Bolta prohnal. Ale to už je daň , za málopečetný tým. Možná k zamyšlení pro delegáty FCI nebo organizátory dalších MS, jestli by se s tím nedalo něco dělat. Suma sumárum nic moc. O vloženém závodu KUSA South Africa cup i o slavnostním zahájení jsem již psal, takže jej přeskočím. 

12. 10. - jelikož družstva jsem ze zřejmých důvodů neběhal, nemusel jsem v sobotu být v hale už od rána. Toho jsem využil , neboť jednotlivci large byli na programu po polední přestávce. Do haly jsme přijeli asi v 11 hodin. Při vstupu jsem uslyšel romantickou hudbu s romantickým zpěvem. Koukám na parkur a vidím, že tím zpěvákem je Helmut Paulik z Rakouska , který právě před zraky diváků a ostatních žádal svoji dlouholetou přítelkyni ( taky členku Rakouské reprezentace) o ruku, přímo na parkuru. Kolem nich asistovali další členové rakouského družstva , držíce v rukou velká srdce. Bylo to velmi romanticko-hezké. V dnešní uspěchané době tohle člověk většinou vidí jen ve filmech. Škoda, že nebyl spuštěn Live stream, bylo by to ještě významnější. To mě později štvalo taky. Ale co už, .... Afrika!!!! 

Oproti původní startovní listině, kdy jsem měl jít s Laky sedmý a s Orym dvacátý šestý, poslední před háravkami, udělali pořadatelé změnu, kvůli dohárající Lále. Čísla k jednotlivým psům mi zůstali, akorát jsem šel s Orym na  místo Laky a s ní šel až úplně na závěr.

Parkur prvního kola se mi líbil a myslím, že se mi povedl. Jasně, když budu chtít najít nějakou chybku, vždycky ji najdu a chybky tam byly , ale v daný moment jsem byl spokojen. Byl jsem hlavně rád, že i když mi nikdo nestál za zády ( sestra prostě agiliťačka není) a nekoukal na mne, zvolil jsem optimální vedení. Stává se mi , že kouknu na trať a hned za ty roky vidím "tisíc" způsobů , jak běžet.... . No, po prvním kole jsem obsadil s Orym první místo a s Lakoškou místo dvanácté. Jak jsem již psal, vsadil jsem u ní vše na jednu kartu, ale teď jsem viděl, že jsem ji měl na vložený závod také přihlásit. Ve warm-up si při topspinu dala na čuňu a pak si dávala při dalším rozeskakování moc velký pozor. Ve vlastním běhu se s trávou statečně prala i s černými tunely , ale tři minuty tréninku na těžším terénu  byly i pro zkušenou harcovnici málo. I tak se kočka snažila a já byl s jejím během spokojen.  Po té následovaly druhá kola  soutěže družstev small a medium. Po skončení každého finálového kola, kdy vejdou ve známost celkové výsledky je dnes už zvykem vítězná kolečka prvních třech družstev, nebo jednotlivců při skandovaném potlesku a zpěvu diváků a za zvuku známé, výstižné písně "Stand up!" , bo jak se jmenuje. A vloni jsme si jí užili,že? No , tak tomu nebylo jinak i zde, jenže s malým rozdílem, že oni tu tuto , ale ani jiné, tradiční písně neměli, oni tu totiž v sobotu neměli vůbec žádnou hudbu..... Takže zpěvu se chopila jedna paní, myslím, že to byla od organizátorů. Snažila se sice, ale  zkrátka jako originál to prostě nebylo. :-( .... Si to umíte představit. Zdejší publikum taky nevědělo vocogou, takže to zkusilo zachránit jen pár závodníků, kteří tento rituál již znají.... . Během přestávek , kdy se halami  při MS agility rozléhájí známé songy, kdy se diváci, závodníci  a všichni, kdo se nestydí, začnou dole na place nebo vedle něj kroutit v tanečních krocích.....tady klid....Říkám si: proč třeba nepoužijí ten dívčí soubor, aby předtancovaly, třeba i jejich tradiční africké tance. To by bylo taky určitě hezké....
Finále kategorie medium jsem již neviděl, neboť jsem jel dát psy domů spát.

13. 10. - ráno jsem vstával asi kolem šesté, aby se psy vyvenčili ještě za chládku. Měli očividně dobrou náladu, protože Lála nezvykle  naháněla Oryho s klackem v hubě a ten ji to po chvíli oplácel. Pak si lehli pod keř a okusovali klacíky. Nikde nikdo , ulice i s trávníky u bytového kompexu prázdná - pohodička.  Říkám si, dnešek bude fajn. Věděl jsem to! Do haly jsem stejně jako den před tím přijel okolo jedenácté. Měli jsme ještě spoustu času, neboť se právě stavěl parkur pro jednotlivce small a halou ještě dozníval hlas písně " Stand up!" , výše zmíněné zpěvačky.... . Oproti včerejšku , jako by mě vyslyšeli , byla již slyšet i hudba, nová agility píseň a dokonce i dívčí soubor tancoval na ploše a později vedle parkuru před diváky i s bubeníkem. No! Když se chce, tak to jde! Síla přitažlivosti :-) . Později  Yveta vyzvěděla, že kvůli autorským právům nebylo možné hudbu v Coca cola domu použít. Takže se to nějak spytlíkovalo a jakou takou hudbu dodali Švýcaři. Nevím, nerozumněl jsem tomu, jak to, že od nich to jde.

Druhé kolo -finálový běh. Podle výsledků prvního kola jsem šel poslední před háravkami a s Laky poslední úplně. Tedy jen dva psi mezi, tedy feny. Na papíře parkur vypadal daleko těžší, než byl nakonec postaven. Parkuru jako takového jsem si užíval, líbil se mi, nebyl brutal,  ale ani s prstem v vzadku.... . Chtěl jsem být hlavně všude včas a nic neošetřovat, protože jsem si byl jist, že Ory znal vše potřebné k dobrému provedení. Měl jsem sice v hlavě itinerář, jak poběžím, ale tady jsem tentokrát asi někoho za sebou ke kontrole potřeboval. Na běžných závodech a možná lepším terénu by to asi tolik nevadilo, ale i tady se ukázalo, že každé byť malé zaváhání se trestá....Nezvolil jsem úplně nejlepší provedení mezi překážkami č. 3 a 4 ....  a  18 a 19 a to asi v konečném účtování rozhodlo. S výsledkem jsem samo i tak moc spokojen a jsem moc šťastný, protože co jsem chtěl udělat, jsem udělal a v danou chvíli mi to přišlo, bez konzultace druhých očí, oproti ostatním týmům, jako nejvhodnější řešení. Mezi první pětkou to byl rovný boj, psi šlapali na plno a Mistrem světa se stal z nás ten nejlepší. Jsem s Orym moc spokojen a udělal mi moc radost, zvlášť, když ještě před pád dny měl mozek úplně jinde a když mu hučelo v kl... . Šikovník šikovnej....Později při oslavách na parkuru jsem za Helmutem přišel, objali jsme se a říkám: " Helmut, viele gratuliere .... aber scheize :-)))).... A oba jsme se tomu pak moc smáli. 
Po doběhu s Orym jsem jej rychle utíkal přivázat, vyměnit si číslo a vzít Lálu. Měl jsem na to jen dva mezi psy. Rozeskákanou jsme ji již měl a v zákulisí  s ní pochodovala Yveta. Na víc nezbyl čas, neboť už na mne čekali, Běžela hezky, cítil jsem , že je daleko uvolněnější a že si i víc na kluzišti věří, ale už s menší koncentrací jsem ji nepohlídal před kladinou a ona vidouc mě prchající, vydala se za mnou, místo na kládu. Jinak nikde další zdržení, tak jsme nakonec obsadili v součtu deváté místo. Šikovná Labutěnka:-) .

Pak jsem způsobil malé faux pas, protože jsem šel oba psy ven vychodit a vzpamatovat se a úplně jsem zapomněl, že je vyhlášení výsledků druhého kola. Takže jsem přilítnul na stupně vítězů už za zvuku rakouské státní hymny a stoupl si vedle Yvety, která mě zastoupila. Medaily mi rozhodčí dal až po doznění hymny.... . 

Při slavnostního zakončení jsme nastupovali na plac stejně jako při úvodním ceremoniálu, ale už malinko rychleji. Před vyhlášením jsem poprosil Nancy  Schiltz, že mám něco na srdci a že bych to chtěl po vyhlášení large ze stupňů vítězů všem říci, aby mi pak dala mikrofon. Trošku to trvalo, než se domluvili, který mi dají , ale nakonec se to povedlo. A tady mne zase moc mrzelo, že nebyli schopni uvést do života Live stream, jelikož jsem chtěl nejen vám něco říci, ale natočené to je a na youtube již také. Během slavnostních řečí různých orgánů, promítali na plátně zdravice jednotlivých reprezentací ve svém jazyce. Po té nám Gaby Grohovaz, jedna z domácích závodnic, také poděkovala a na oplátku v našim jazycích. Takže mluvila tak "čistou" češtinou, že jsem jí rozuměl asi dvě slova: dikijemi čechym....nebo tak něco. Po odchodu z parkuru proběhla ještě výměna triček, focení výprav a loučení. Odchytil jsem ještě Philippa i Helmuta a na památku jsme se společně ještě jednou vyfotili.  Užil jsem si krásný víkend, pro mne se šťastným koncem. 

Cestou domů jsme se zastavili ještě u Yvetinýho bosse , od kterého jsme měli vypůjčeného velkého Nisana Patrol. Jeho paní nás fotila, tedy hlavně psy s medailemi. Na cestu domů mě vybavila několika místními pivy, které po příjezdu jen zasyčeli. 

14. 10. - druhý den ráno, jsme měli v plánu cestu do Sun city. Celou dobu co jsem zde, jsem přemýšlel, kde vlastně všichni ti černoši žijí. Myslím tím,  střední a spíš chudší část obyvatelstva, kteří přes den stojí na křižovatkách a během červené nabízejí stojícím autům různé předměty. Při cestě do Sun city se mi dostalo odpovědi. Kolem cestu jsem viděl mnoho  vesnic . Na malých, oplocených parcelách stály plechové domky, nebo staré vyřezené buňky, taktéž pobité vlnitým plechem. Plechová kadibutka stála opodál. Téměř na každém domku byl vidět satelit. Občas bylo možno spatřit velký ,zděný dům s udržovanou zahradou a pěkným zděnýmplotem. Asi starosta nebo farář. Kolem silnice se pásly kozy a krávy. Bylo po sedmé hodině a děti ve stejnokrojích šli do školy. Škola - v některých vesnicích normální zděný dům, v některých několik mobilních domů, v každém jedna třída. Z auta to vypadalo, že jsou čistě oblečeni. Říkám si , jak v takových podmínkách hou držet čistotu???

Do Sun city jsme přijeli kolem osmé hodiny. Jeli jsme po normální , hojně využívané asfaltce, kolem dokola  povětšinu času rozlehlá pláň s typickými africkými stromy a se žlutou, sluncem spálenou trávou.  Sun city leží asi 160 km od Johannesburgu v nevysokých kopcích . Je to takové malinkaté Las Vegas v poušti . Tady to samé .  Sežehnutá tráva, sem tam skoro suchý strom a najednou se před vámi objeví pohled jako na rajskou zahradu. Všude svěží zelené trávníky, rozkvetlé stromy, krásné květiny, před hotely vodotrysky, za hoteem bazém sčistou vodou, o kousek dál, krásné jezero s písčitou pláží. Vysoké palmy  nejen podél silnice dotvářly tomutu místo exotiký nádek. Uvnitř hlavn je tu d facto stejné, jako v Monte casino. I tady měla sestra pracovní povinnosti. Společnost pro kterou pracuje tady mám hrací automaty a obchůdek se suvenýry. Mezitím, co Yveta pracovala, šel jsem se podívat po okolí. Prolezl jsem to tu skrz na skrz .  Za jedním hotelem a krásným , udržovaným parkem je nevelké jezero s malou, písčitou pláží, Jelikož jsem měl čas, využil jsem příležitosti volného lehátka a už jsem se zoncnil.

Za Sun City je nádherný palác " Ztracený svět"se zahradami a potůčky s vodopády a za ním velké , golfové hřiště. Tady jsme poobědvali pod slunečníkem v  příjemné restauraci zdejšího klubu s krásným výledem na  hřiště. Kolem dokola kopce. Cestou zpět jsme se prošli zahradou  paláce a udělali i několik fotek před hotelem. Byl to velice příjemně strávený, odpočinkvý den pro mne i pro psy , kteří doma vychrupkávali . 

Foto - 14.10.

15. 10. - po ranní návštěvě fitness, kdy Yveta měla hodinu s lidmi, jsem potrápil své více mistrovské tělo a i se zapotil. Dopoledne jsme měli pak naplánovanou cestu do Lion parku, na okraji Johannesburgu.  Je to takové malé safari, opravdu malé. Po zakoupení lístků , jsme nasedli do klece vyhlídkového auta a společně s průvodkyní, jsme vyjeli. Na ploše pěti, nebo šesti hektarů, je vypuštěno několik druhů  antilop,  dále zebry, pštrosy a žirafa.Jeli jsme pomalu a u každého stáda, nebo poblíž skupinky nebo jedince  zastavili abychom mohli fotografovat. Průvodkyně nám mezitím sdělila různé informace o daných zvířatech. Tak jsme pokračovali až ke dravým šelmám. Ty  jsou také vypuštěny na volno , ale v daleko menších prostorech. Mají tu několik výběhů,  se lvy  pustinnými, dále jsou tu  bílý lvi, gepard a divocí psi. Každý druh má přirozeně svůj výběh. Tyto jsou roděleny normálním, trochu vyšším plotem, ale  kolem plotu vede drát s elektrickým proudem. V parku jsme byli v poledne a to jepro turisty ne příliš vhodný čas, jelikož všechny šelmy spali, nebo odpočívala ve stínu pod stromy. Po projetí celým areálem, jsme  se šli projít kolem výběhu s antilopami a klecí s gepardy, divokými psy a hyenami. Tam mi dobře tedy nebylo , když jsem viděl a slyšel, jak ta elektrika v intervalech praská. Kolik asi museli dostat ran, než přišli na to , že se k plotu nechodí.  Jediná , kdo  v tomto vedru vyvíjela aktivitu byla žirafa, která neustále loudila od turistů něco dobrého na zub. Další " atrakcí, kterou tu mají , je hlazení lvíčat. Skupina osmi turistů si odloží u vstupu do výběhu, dostanou instrukce od ošetřovatelky, jak a kde správně lvíčata hladit a po dobu dvou minut si mohou udělat památku na celý život. Chudáci, všechna spala a musela snášet doteky a hlazení turistů. Včetně mě.  Ale prý mají ještě jednu skupinku, se kterou je pravidelně vyměňují.

V Lion parku jsme se potkali s Nancy Schiltz a jejím bratrem, takže malé překvapení.

Cestou domů musela sestra do Monte casina do práce, tak jsem se šel ještě jednou projít po casinu a zašel znovu do Ptačí zahrady, abych udělal lepší foto .

 Foto - 15.10.

16. 10.- ráno o půl sedmé máme návštěvu parku, aby se už viditelně odpočatí psíci proběhli, mezitím co Yveta jela na hodinu do fitka. Tak jsme skotačili, běhali, štěkali , pásli, naháněli , až si Ory rozřízl polštářek . Jelikož  pacce trochu uhýbá, doufám, že na veterinární prohlídce před odletem nebudou dělat pupínky. Odpoledne jsem se začal balit a připravovat na cestu domů. Taže nic vyjímečného.... Johennesburg asi chce, abych už vypadl, protože v noci na 17.10. zase pršelo. Byla to docela velká bouřka. Takové hromy jsem ještě neslyšel. Rána jak prase a pak hřmělo dobrých 20 sekund i víc. Lála byla tuhá, ale Ory na mne poulel ty svoje kukadla, jak dvě zrdcadla a šup pod peřinu . No jo no jo, vždyť už pojedu....

17. 10. - Dnes mi ta moje africká anabáze dnes končí . Úplný konec mé  "Africké reportáže" dokončím, až budu doma, fotky zkusím nahrát ještě dnes, ale jestli se mi vybije kredit, takm i to udělám, až po příjezdu domů. Kufr mám již sbalený,  některé věci tu musím nechat, jelikož bych musel doplácet za váhu zavazadel. Ty víte, medaile mají váhu :-)))). Ale, to nevadí. Yveta buď pošle balík, nebo to vezme s sebou, až příští rok přijede. V 15. 30 mám být na letišti v Cargo. Tam odbavíme psy a v 19.30 mi letí letadlo zpět. Ve Frankfurtu  bude zítra v 6.10  . Pak do auta a už za Enuškou a Flešíkem. Jsem zvědav, zda si nás budou pamatovat........ .