                  |
Do této sekce budu přispívat svými dojmy z příprav, cesty a pobytu http://www.fciagility2013.co.za/ My road to Johannesburg Dnes je 3. 10. 2013, tedy druhý den mého pobybu v Jihoafrické republice, pár dnů před začátkem Mistrovstí světa agility FCI. Na začátek se vrátím o několik měsíců zpět, do doby, kdy se konala schůze delegátů FCI agility. Během ní si odsouhlasili, že se mistrovství světa bude konat jednou za pět let mimo evropské území. O pořadatelství se přihlásila Jihoafrická republika. Jestli byla jediným kandidátem, nevím. Co si však myslím, že vím, je to, že muselo proběhnout většinové hlasování. Když se teď podívám na startovní listinu a počet zúčastněných zemí, tak se mi zdá, že někteří zástupci asi nevěděli, o čem vlastně hlasují. Prostě zvedli ruku, protože ji zvedl jejich soused.... Jinak si nedovedu vysvětlit ani to, že po každém mistrovství světa se koná schůze delegátů přímo v dějišti konání. A tady? Schůze delegátů se v Johannesburgu nekoná. Ani nepřjedou. Je to moc daleko a moc drahé? Je, ale to museli vědět už když zvedali ruku. .... .Zkrátka se mi zdá, že prostě přišel číšník do místnosti a zeptal se: " kdo chce kafe a chlebíček?" A najednou les rukou, tak to spočítali a hotovo. Nebo to chtěli pojmout z druhé strany, aby nikdo do JAR nepřijel a ukázali tak ostatním, že další pokusy o uspořádání MS mimo evropu jsou bláhové? Jestli ano, tak je to vůči organizátorům hodě nefér, jelikož se jistě snaží připravit důstojné MS. Žádný jiný kloudný důvod mě nenapadá. To jen tak na okraj můj dojem.... Ještě bych tu chtěl parafrázovat jednu reklamu, co mě teď napadla: "Letenky : 26 000,- , dovozní povolení : 400,- , krevní testy : 10 000,- , přeprava psů tam a odbavení : 58 000,- , přeprava psů zpět a odbavení : 50 000,- , cesta do Frankfurtu a zpět : 8 000,- , být s milovanou bytostí a užívat společně krásy života : k nezaplacení .... .... ani na to ani na tamto všechno ostatní Eurocard Mastercard není." 4.10. 2013 - Chtěl bych touto cestou poděkovat všem, kteří mi pomonli svými sponzorskými příspěvkya bez jejichž pomoci bych se na tak dlouhou cestu vypravit nemohl. Děkuji také za milé vzkazy, přání šťastné cesty a úspěšnému startu na Mistrovství světa 2013. Vaší pomoci a vašich přání si nesmírně vážím a rád vás ujistím, že se nebudu snažit uspět, ale nechám tam vše, abych uspěl. Ať se mi to podaří, či nikoli, doufám, že vám ostudu neudělám. shrnutí uplynulých dní od mého odjezdu z domova: V úterý 1.10. 2013 jsem vyjel z domova ve 4 hodiny ráno. Cestou se ještě zastavil u svého veterináře, který mi přišel otevřít rozespalý s razítkem v ruce. Cestu do Frankfurtu jsem absolvoval s mým kamarádem , který odvezl auto zpět. Mohl jsem jej tam nechat na parkovišti, ale potřeboval jsem, aby bylo v Brně. Bylo to pro mne zkrátka zásadní. Odbavení psů bylo pro mne trochu stresové, neb jsem nečekal takovou rychlost a chlad: Po nedlouhém hledání kanceláře společnosti na přepravu zvířat, jsme zkontrolovali povolení a další náležitosti. Ode všeho si udělali kopie , kdybych to býval věděl, tak jsem je nedělal, ty pak dali do složky, že ty pak půjdou společně se psy. Po té jsme šli do skladu kde jsme dali dohromady moje kenelky, ty pak jejich pracovník dal do svého auta a řekl, abych psy naložil, že jedou na veterinární prohlídku. Dál jsem se s nimi měl vidět až v JAR, tedy druhý den dopoledne, tedy zhruba po 19 hodinách. Když jsem mu řekl, že nejsou vyvenčeni , odvětil, že to již udělají oni. Kdyby mi řekl , ok, běž je vyvenčit, ale za pár minut musíme jít , tak bych to bral, ale neřekl nic, ani další postup , co a jak a kde. Nic. Tak to jsem trochu nedával.... Pak jsme seděli v jejich kanceláři asi přes hodinu, až přišla zpráva, že veterinární prohlídka byla v pořádku. Mezitím jsem vyplázl 2045,- euro , za jejich transport do Johanesburgu. Následně mě kamarád zavezl k terminálu a jel domů. Teď jsem měl čas asi tři hodiny, než začal check-in a pak další dvě hodiny, než jsem šel k odbavení. Šoural jsem se po terminálu a pozoroval lidí, kterak chvátají za svými povinnostmi. V duchu jsem byl ale u svých psů. Říkal jsem si, přece za takový peníze s nimi nemůžou zacházet zle, ale jelikož mi chyběla komunikace z jejich strany, napadalo mne vše. Po nástupu do letadla a ujištění od velice milé a laskavé pracovnice přepážky, že psi jsou v pořádku a již na palubě, jsem zasedl na své místo a duševně se připravoval na novou kapitolu svého života, s názvem: Ten, co už letěl. Když se letadlo vzneslo, říkám si, že to vlastně nic není. Při vzestupu vás to trochu tlačí do sedadla, ale jinak ok. 2. 10. 2013 - Krásný, tichý , pohodový let, bez věších turbolencí vystřídalo vrzání, skřípání a nárazy kol o hodně nerovnou runway. Jako bych jel po D1 směr Brno u Velké Bíteše. V Johannesburgu nás přivítalo slunné počasí. Po opuštění letadla jsem šel v hloučku spolucestujících z Itálie k východu. Šel jsem podle cedulí Passport control a Baggage reclaim . Pak cedule Baggage reclaim zmizely a já tušil nějakou čertovinu. No richtig , že jsem šel jinam. Byla to skupina lidí, co měli výdej zavazadel již zajištěno. Takže jsem se musel po pasové kontrole vrátit a jít jiným východem k jiné přepážce s pasovou kontrolou. Za ní jsem již viděl množství carouselů, tedy pásů , na kterých hledáte své zavazadlo. No to bych ale nesměl být já , abych nestál zase u jiného.... No, co, divit se nemůžu, když jsem se k němu dostal až po půl hodině. Kufřík jezdil na pásu zcela opuštěn a zjevně si to užíval. Jako když dítě dostane na kolotoči deset jízd zdarma. Tak jsem ho čapnul a mašíruju si to k východu. Tam již na mě mávala sestra a team leader v jedné osobě a za chvilku ke mně přistoupila i jedna z organizátorek. Venku jsme čekali chvíli na auto, které objíždělo letiště, jelikož nebylo možné nikde zaparkovat. Velký Nisan Patrol s velkým černým řidičem Samem nás všechny naložil a odvezl nás k budově, kde se vyřizovalo odbavení psů. Tam po mně chtěli originály, nevím proč tedy ve Frankfurtu dělali kopie. Za chvíli z haly vyjel vysokozdvižný vozík s paletou , ke které byly přivázány obě Kenelky s Lálou a Orym. Byl jsem nesmírně šťastný , když jsem je uviděl. Oni mne však zprvu moc nevítali. Bylo na nich vidět, že jsou zmateni. Ještě než jsem je mohl pustit ven, bylo potřeba odstranit umělohmotné stahovací pásky, kterými byla zajištěná dvířka kenelek. Samo, že nůž najednou nikdo neměl, tak pracovník vozíku hbitě seskočil a odběhl do haly. Za nedlouho se vrátil a hrdě v ruce třímal nůž. No, nožík, no ten nožík byl vlastně plastový příborový nožík, který dostanete v bistru, když si koupíte buřtíka. Když jsem to uviděl , jen jsem řekl: Jééžííš. No jasně, hned při prvním tahu nůž zlomil, tak odběhl opět dovnitř a přinesl pro změnu nůžky, řekl bych z nějaké sady Barbie - kadeřnice. Ani s nimi se mu moc mé psy osvobodit nedařilo, ale to už jsem zasáhl . Se slovy: "dej to sem" jsem mu je vzal a s českou šikovností jsem udělal šmyk , šmyk a psíci už čůrali, kadili , skákali , štěkali, běhali a jinak dováděli. Pak jsme trochu pracně naložili dvě velké kenelky do ještě "většího" Nisanu a vydali se k sestřině bydlišti . Po zabydlení obě bocky sebou plácly o zem a ihned usnuli. My jsme vyrazili do banky jednoho nákupního centra, vyměnit peníze na zaplacení transferu psů zpět. Večer jsem toho měl po cestě dost a jak jsem lehnul tak jsem usnul. 3. 10 2013 tento den shrnu rychle , jelikož se to ho moc neudálo : ( převedeno se sociální sítě) : Ségra mě vytáhla z betle v šest a když jsem hodil voko na orloj, málem mě vomyli. No ale bylo třeba natáhnout šlupky na olšovky a vyrazit fárem do parku, aby si i moji čoklíci protáhli habrůvky a vyvětrali kostru. Šli jsme šórem a házeli voko, jak soskovský bakeliťáci sedí u fajráku a rokují. Seděli na dečmeni a čas od času hodili kolen sebe špizunk a zase se venovali svýmu. Zoncna už začala rumplovat, tak jsme nasadli do přibližovadla a jeli zpět domů. Švica pak šla do hokny a já šel zpět do betle, bo jsem pocítil, že na mne leze ňáké bacil. Po sómraku jsem se ládoval vitimama, tlačil do sebe citrón a chlastal čaj. Zřejmě nějaká viróza z letadla. 4. 10. 2013 dnes jsem toho moc nenaspal, jelikož mi bylo nějak šoufl. Do parku ani do fitka jsem logicky nešel, nýbrž jen vyvenčil psy okolo komplexu a zase zalezl do postele. Yveta mi donesla nějaké prášky, tak se potím a teď v šoučasné době je to o hodě lepší. Je právě 17.39 a já lezu z postele. Pojedu se psy do parku, nemělo by tam být tolik lidí a ani takové horko. Dnes bylo 30°C. Pokračování , až se vrátím... FOTO 5.10.
2013 – včera jsem se nakonec se psy do parku
nevypravil, neb sestra měla cosi na práci a pak se rychle setmělo.
Domluvili jsme se tedy, Koukám
z okýnka auta ven, abych vlastně zjistil, jak na mne Johannesburg
působí. Mezi odjezdem
od příletové haly letiště , přes vyzvednutí psů,
6. 10. 2013 -
dnešní ranní kolorit v podobě venčení v
parku byl doplněn o kosmetickou úpravy Lály.
Ostříhání drápů ( cvaknul jsem ji jen
jednou :-(( ) a vyčesání . Po
návratu a snídani jsme šli na trh.
Rozléhal se v parkovacích prostorech jednoho
velkého nákupního centra. Stánků, nebo
spíše stolků se vším možným tam Při
zpáteční cestě domů jsem uviděl podél silnice
stánky se suvenýry. Vyskočil jsem z auta, sestra jela
domů a já se vydal na obhlídku. V řadě asi
patnácti stánků Zítra
ráno v 7 hodin jedu konečně trénovat. Původně jsem měl
rezervaci na devátou, ale jsem rád, že můžu jít
dřív, jelikož v devět je už dost teplo. Mám
zamluvený 7. 10. 2013 -
dnes ráno jsem se soukal z postele před šestou, neboť
podle informací cesta k tréninku, měla trvat
minimálně půl hodiny. Místo tréninku se Tak
jsem tedy potrénoval, nic velkého . Trochu skoček, trochu slalomu, trochu kladiny.
Víc tam toho nachystáno nebylo. Zítra snad bude
vytažen zbytek Cesta
domů byla rychlejší . Trochu trafik džem
nás zastavil až v Joburgu. Doma jsem ještě vyvenčil
každého zvlášť, protože ta trubka Ory jak
pořád čumí po Lále, Dnes taky v podvečer pršelo. Říkám si : "Ty vole, Afrika a prší!". Od Yvety jsem se dověděl, že je to první déšť od května....
9. 10. 2013 -
zpráva za včerejšek: ranní
vstávání na trénink bylo
lepší , než den předtím. Asi si
začínám zvykat....konečně! I cestu jsme zvolili
trochu odlišnou, takže Cestou
zpět jsem si vzpomněl, že musím svoji sestru znovu
naprášit, za její řízení..... Vůbec
nebere v potaz, že sem tam jsou na křižovazce přechody pro chodce.... Doma
pak po tréninku jsme si dali chvíli oraz a pak
vyrazili do místa, kde sestra také pracuje. To
místo se jmenuje Monte Casino. Je to tak trochu něco jako Free
port Byl
jsem si zahrát bowling. Sestra tam dřív pracovala
jako nějaký manager, tak mi to tam domluvila .
Zahrál jsem si čtyři hry ( 166, 161, 144, 158 - docela
dobrý na V
15hodin začínala v sousední ptačí zahradě "
Ptačí fantazie". Bylo to půlhodinové představení s
ochočenými a na volno puštěnými ptáky.
Bylo to opravdu moc Dnešní moje aktivita, je v 7 hodin ráno návštěva fittnes centra. V sedm hodin ráno a úplně plno. Krom školou povinných, všechny věkové kategorie zastoupeny. No nevěřil jsem vlastním očím. Kam se hrabou všechny posilovny u nás doma. Veliké tělocvičně dominoval 25-ti metrový bazén. Okolo něj mnoho cvičebních strojů . Minimálně dvacet běžeckých pásů, součástí každého televize a nejmodernější funkce. Opravdu, každé další nařadí, nebo cvičební stroj je tu zastoupen mnohokrát. Rotopedů jsem tu napočítal 18 . Jsou tu také kurty na squach, tělocvična na aerobic a strečinková a masážní místa. V patře jsou pak šatny a další posilovací a tréninkové stroje. Pracuje tu mnoho osobních trenérů, všichni velmi profesionálně upraveni. Mezi trénujícími chodí personál ve stejnokroji a neustále uklízí, luxuje podlahy , nebo otírá (a velmi důkladně ) stroje a činky. Je tu stále čisto a dobrá klimatizace, takže ve vzduchu není cítit pot. Nedivím se Yvetě, když byla na jaře v Brně , vzal jsem ji do naší moderní posilovny ( fakt moderní, čistá a hezká) a ona ohrnovala nos. Už vím proč.... Tak jsem si protáhl tělo, po včerejším tréninku snad i rozhýbal nohy a za dvě hodiny šel domů. Dnes již nikam nejdu, nachystám si věci na zítřek, neb zítra to již začne.... Jo , abych nezapomněl........ V posilovně, když jsem šel se převléci do šatny, měl jsem při vstupu obavy, aby mě nepřepadla nějaká "anakonda". Tak jsem vstoupil a uviděl v šatně asi čtyřicet černochů.... Musím tímto všechny čtenáře něžného pohlaví zklamat, ale vše co jste slyšely o nadsamcích je holá fáma, fotomontáž a počítačová úprava. Mají normální malý pindíky, takže vzkaz pro pány: " Chlapi, buďte v klidu! " 11. 10. - tak se nám to rozjelo. Včera jsme měli ráno schůzku team leaderů. O ní a o dalším, budu psát až posléze . Odpoledne byla veterinární prohlídka a trénink. I o tom budu psát až posléze. Na veterinární prohlídce bylo odhaleno Lálino dohárávání, takže uvidíme. S Orym mám číslo 26 a za mnou jdou dvě nebo tři háravky, takže možná budu mít mezi nimi jen dvě feny. Ale to zvládnu!!!! Jsem dost zklamaný ze zdejší trávy. Je o hodně horší , než byla ve Francii 2011. Draví a snad i nezkušení psi s ní mají problémy, kloužou a drobí krok. Je to podle mne škoda, ale podmínky mají všichni stejné. Dnešní dopolední program byl ve znamení vloženého závodu Africa cup , který nebyl součástí MS. Závod posuzoval zdejší rozhodčí. První běh byl jumping. Prohlídka parkuru byla rozdělena mezi celým startovním polem , tedy S, M, L do tří skupin po osmi minutách. Parkur jako takový bych hodnotil jako pohodový. Pohodovost byla umocněna klouzající trávou. Po první překážce se stahovalo topspinem do tunelu, tak si Ory dal samo na držku, pak si myslím, že šel velice hezky, držel se mě a snad jen malinko zdžení v tunelu, jelikož i tam mu to ujelo. Nicméně běh jsme vyhráli s hezkým časem. Druhý běh bylo agility.Tady pořadatele už začal pálit čas a proto prohlídky byly jen dvě. Startovalo se odzadu , krom háravek samo, ty šly stejně poslední.... :-) . Tento běh se již moc nepovedl, i když byl pořád dobrý. Ale i při tak malém startovním poli je dobře vidět, co vás stojí někdy i byť drobné nečistoty. Každá chybka se trestá. Ory si začíná na trávě víc věřit, což asi není dobrá zpráva pro mne.... .No, zkrátka u trojky jsem byl pozdě, před áčkem jsem jej zbytečně naváděl do čistějšího náběhu , následně jsem šel blízko ke slalomu, takže zahrabal, aby naběhl správně, pak bych si vytkl, za dálkou nejít před , ale přes překážku, na hojdě se zastavil moc brzy a pak už jo. Tím jsme úspěšně probendili téměř vteřinový náskok a dostali i něco navrh. Chraň bůh, aby tím nějak znevažoval výkon Philippa Mueller- Schnicka z Německa, který běh vyhrát a radoval se i z celkového vítězství. Naopak. Philipp vedl svého Heata velmi zkušeně, nikde nedivočil a jeho klidný uvážený handling slavil úspěch , když Heat tratí proběhl v rychlosti bez jediného zaváhání, nebo prohrábnutí. Takže velká gratulace , Philippe !! Po ukončení závodu následovalo vyhlášení s trochou zmatků u Large, kde na třetím místě skončil Švýcar , na čtvrtém Němec a pořadatelé neustále vyvolávali na třetí místo Němce, i přes jeho několikateré upozornění, že třetí nebyl. Nevím, čas měl třetí, tedy lepší než Švýcar, ale měl víc trestných bodů.... . Následně se začalo vše urychleně chystat na slavnostní zahájení. Před nástupem výprav, nám na ploše zatančil umělecký sbor mladých černých školaček , doprovázenými sborem mladých bubeníků tradiční tance a předvedl svůj program. Po té šli vždy dvě dívky ke jedné výpravě, jako cedulo a vlajkonosičky. Na plochu se nastupovalo za bubnování afrických bubnůa postupovalo se poděl celé plochy až na určené místo už za zvuku národních hymen jednotlivých osmi států. Tak jsem tedy také vyrazil. Sestra se mnou nešla , neb fotila. Šel jsem tedy za dvěmi dívkami a jednou přidělenou paní z organizátorů. Přes ramena přehodil dovezenou vlajku a do rukou vzal talismany z domova. A jak si to tak štráduju pomaloučku v doprovodu " Kde domov můj...." a mávám divákům , tak jsem si vám tak tam připadal sám a prostě se mi zastesklo. No.... Ještě dodatek: Jelikož mám ve švýcarské i rakouské výpravě kamarády, bylo příjemné, když mi během dopoledního běhání při nástupu na běh zakřičeli, zapískali a zamávali. Díky jim za to! Pak následoval otevírací obřad, tedy projevy různých představitelů,prokládané vystopeními dívčího sboru . Po ukončení zahájení se MS rozběhlo soutěžemi družstev , které jsem již neviděl, neb jsem jel s Orym a Yvetou domů za Lálou. Zítra se začíná družstvy a large jdou na řad po polední pauze ve 12.30 .
14. 10. - je pondělí večer asi za tři minuty deset . Na začátku mé amatérské reportáže ze dne 11. 10. , jsem vám slíbil, že budu psát o mých zážitcích po vstupu do Coca-Cola domu. Tak tedy: Už název haly jasně naznačuje, čeho tam asi bude vidět nejvíc. Tvar haly není ve tvaru láhve oblíbeného nápoje, nýbrž ve tvaru úplně obyčejné misky obrácené dnem nahoru, nebo spíše velké, létající UFO . Cestou k ní jsme malinko bloudili, jelikož sestra nadávající na špatně předjíždějící auto, zapomněla odbočit .... . Nachází se na periferii města, řekl bych v části obydlené střední a chudší sortou Johannesburdšanů. Její vypouklá střecha je vidět poměrně z dálky, jelikož leží na rovině a ta je níže položená, než leží vlastní město Johannesburg. Kolem haly je velký počet parkovacích míst a celý pozemek je oplocen....jaké překvapení. Nejenom nám chvilku trvalo, než jsme našli ten správný vjezd. U každého vjezdu, u každého vchodu byla ostraha, takže stále nějaké vyptávání, stále nějaké odpovídání. Po vstupu do haly jsem si připadnul jako v pavilonu"Z" Brněnského výstaviště. Jen nižší, pouze s jedním patrem nevelkých rozměrů. Co však mě zarazilo bylo přípravy na závody. Byli tři hodiny do začátku tréninku a krom koberce a sedadel, tam nebylo nic. Překážky na hromadě, zábradlí nikde, stánkaři, také teprve začínali také vybalovat svoje nádobíčko. Schůzka team leaderů byla naplánována na 9.30 . Měli jsme ještě trochu času, tak jsme se šli dívat, kde budou ustájeni psi. Byli jsme odkázáni někam za tribuny. Tam skupina dělníků rozložila nějakou stavebnici, a na náš dotaz, kde budou psi, organizátoři odpověděli: tady a ukázali na tu stavebnici. Aha! Aby to bylo alespoň v neděli.... . Jelikož se blížil čas, vydali jsme se do prvního patra k salonku č.4 . Tam jsem se pozdravil s Alexem Beitlem z Německa , S paní Christou Bremer a dalšími. S kým jsem se nemohl pozdravit byli organizátoři . Nevím, jak přesně mi šli hodinky, ale měl jsem 8 :59.50 , když dokráčely dvě dámy a začaly lomcovat s klikou dveří od salonku. Po té zjevně hledaje klíče nám bylo sděleno, že schůzka začne o několik minut později, protože tu ještě nebyli rakušeni a španelé. Po 10 minutách přišly obě organizátorky, mávaje vítězoslavně klíči, ale .... od jiného salonku. Tak jsme se přesunuli. No, v salonku nebylo ničehož, než koberce na zemi položeného. Schůzka team leaderů se tedy konala důstojně, hodno Mistrovství světa, na zemi, kdy členové jednotlivých výprav zaujmuli pozici " Turka na koberci" a pár delegátů FCI , rozhodčí,org. výbor pozici ve stoje.... Na Afriku si začínám zvykat!!!! . Po schůzce jsem chtěl kenelky nechat už v hale, tak jsem se pídil, zda již dělníci pokročili se stavebnicí boxů pro jednotlivé výpravy. Nene, nepokročili. Jedna paní, bílé pleti , připravující veterinární přejímku, mně uvedla do reality slovy: " To je pro nás normální, my jsme tady na tohle zvyklí". To ze mne vypadlo už jen omg.... Jeli jsme tedy na otočku pro psy a hned zpět na trénink. Řeknu vám, že trénink 6 minut na dva psy, bez pomocníků, není žádná hitparáda. Samozřejmě úplně bez pomocníků to zase nebylo, ale ne našich. Trénink jsem měl s paní z Norska. Domluvili jsme se , jak se prostřídáme, abychom co nejlépe využili čas. Plac byl rozdělen na tři části. Jeden z hlavní pomocníků celého mistrovství, nebo jak nazvat její funkci , byla manželka Lucemburského rozhodčího Roliho Schiltze, Nancy Schiltz. Ta mi pomáhala společně se dvěmi dívkami zvedat překážky, nebo mi držela psy při výměně, Yveta držela pešečky po zónách. Spolu s norkou jsme dostali asi dvě minuty navrh, ale i tak to bylo moc málo. Jednotlivé části jsem stihnul s každým psem proběhnout max. dvakrát, bez opravy a k tomu ne celý úsek. Pouze kolem kladiny jsem se motal trochu déle. V porovnání se Švýcary , kteří za svých 28 minut na každé části proběhli několikrát dvě sekvence i s prohlídkou, byl můj trénink docela sprint, že bych možná i Bolta prohnal. Ale to už je daň , za málopečetný tým. Možná k zamyšlení pro delegáty FCI nebo organizátory dalších MS, jestli by se s tím nedalo něco dělat. Suma sumárum nic moc. O vloženém závodu KUSA South Africa cup i o slavnostním zahájení jsem již psal, takže jej přeskočím. 12. 10. - jelikož družstva jsem ze zřejmých důvodů neběhal, nemusel jsem v sobotu být v hale už od rána. Toho jsem využil , neboť jednotlivci large byli na programu po polední přestávce. Do haly jsme přijeli asi v 11 hodin. Při vstupu jsem uslyšel romantickou hudbu s romantickým zpěvem. Koukám na parkur a vidím, že tím zpěvákem je Helmut Paulik z Rakouska , který právě před zraky diváků a ostatních žádal svoji dlouholetou přítelkyni ( taky členku Rakouské reprezentace) o ruku, přímo na parkuru. Kolem nich asistovali další členové rakouského družstva , držíce v rukou velká srdce. Bylo to velmi romanticko-hezké. V dnešní uspěchané době tohle člověk většinou vidí jen ve filmech. Škoda, že nebyl spuštěn Live stream, bylo by to ještě významnější. To mě později štvalo taky. Ale co už, .... Afrika!!!! Oproti původní startovní listině, kdy jsem měl jít s Laky sedmý a s Orym dvacátý šestý, poslední před háravkami, udělali pořadatelé změnu, kvůli dohárající Lále. Čísla k jednotlivým psům mi zůstali, akorát jsem šel s Orym na místo Laky a s ní šel až úplně na závěr. Parkur
prvního kola se mi líbil a myslím, že se mi povedl.
Jasně, když budu chtít najít nějakou chybku, vždycky ji
najdu a chybky tam byly , ale v daný moment jsem byl spokojen.
Byl jsem hlavně rád, že i když mi nikdo nestál za
zády ( sestra prostě agiliťačka není) a nekoukal na mne,
zvolil jsem optimální vedení. Stává
se mi , že kouknu na trať a hned za ty roky vidím "tisíc"
způsobů , jak běžet.... . No, po prvním kole jsem obsadil s Orym
první místo a s Lakoškou místo
dvanácté. Jak jsem již psal, vsadil jsem u ní
vše na jednu kartu, ale teď jsem viděl, že jsem ji měl na
vložený závod také přihlásit. Ve warm-up si
při topspinu dala na čuňu a pak si dávala při
dalším rozeskakování moc velký
pozor. Ve vlastním běhu se s trávou statečně prala i s
černými tunely , ale tři minuty tréninku na
těžším terénu byly i pro zkušenou
harcovnici málo. I tak se kočka snažila a já byl s
jejím během spokojen. Po té následovaly
druhá kola soutěže družstev small a medium. Po
skončení každého finálového kola, kdy vejdou
ve známost celkové výsledky je dnes už
zvykem vítězná kolečka prvních třech
družstev, nebo jednotlivců při skandovaném potlesku a zpěvu
diváků a za zvuku známé, výstižné
písně "Stand up!" , bo jak se jmenuje. A vloni jsme si
jí užili,že? No , tak tomu nebylo jinak i zde, jenže s
malým rozdílem, že oni tu tuto , ale ani jiné,
tradiční písně neměli, oni tu totiž v sobotu neměli vůbec
žádnou hudbu..... Takže zpěvu se chopila jedna paní,
myslím, že to byla od organizátorů. Snažila se sice, ale
zkrátka jako originál to prostě nebylo. :-( .... Si
to umíte představit. Zdejší publikum taky nevědělo
vocogou, takže to zkusilo zachránit jen pár
závodníků, kteří tento rituál již
znají.... . Během přestávek , kdy se halami při MS
agility rozléhájí známé songy, kdy
se diváci, závodníci a všichni, kdo se
nestydí, začnou dole na place nebo vedle něj kroutit v
tanečních krocích.....tady klid....Říkám
si: proč třeba nepoužijí ten dívčí soubor, aby
předtancovaly, třeba i jejich tradiční africké tance. To
by bylo taky určitě hezké.... 13. 10. - ráno jsem vstával asi kolem šesté, aby se psy vyvenčili ještě za chládku. Měli očividně dobrou náladu, protože Lála nezvykle naháněla Oryho s klackem v hubě a ten ji to po chvíli oplácel. Pak si lehli pod keř a okusovali klacíky. Nikde nikdo , ulice i s trávníky u bytového kompexu prázdná - pohodička. Říkám si, dnešek bude fajn. Věděl jsem to! Do haly jsem stejně jako den před tím přijel okolo jedenácté. Měli jsme ještě spoustu času, neboť se právě stavěl parkur pro jednotlivce small a halou ještě dozníval hlas písně " Stand up!" , výše zmíněné zpěvačky.... . Oproti včerejšku , jako by mě vyslyšeli , byla již slyšet i hudba, nová agility píseň a dokonce i dívčí soubor tancoval na ploše a později vedle parkuru před diváky i s bubeníkem. No! Když se chce, tak to jde! Síla přitažlivosti :-) . Později Yveta vyzvěděla, že kvůli autorským právům nebylo možné hudbu v Coca cola domu použít. Takže se to nějak spytlíkovalo a jakou takou hudbu dodali Švýcaři. Nevím, nerozumněl jsem tomu, jak to, že od nich to jde. Druhé
kolo -finálový běh. Podle výsledků prvního
kola jsem šel poslední před háravkami a s Laky
poslední úplně. Tedy jen dva psi mezi, tedy feny. Na
papíře parkur vypadal daleko těžší, než byl
nakonec postaven. Parkuru jako takového jsem si užíval,
líbil se mi, nebyl brutal, ale ani s prstem v vzadku....
. Chtěl jsem být hlavně všude včas a nic
neošetřovat, protože jsem si byl jist, že Ory znal vše
potřebné k dobrému provedení. Měl jsem sice v
hlavě itinerář, jak poběžím, ale tady jsem
tentokrát asi někoho za sebou ke kontrole potřeboval. Na
běžných závodech a možná lepším
terénu by to asi tolik nevadilo, ale i tady se ukázalo,
že každé byť malé zaváhání se
trestá....Nezvolil jsem úplně nejlepší
provedení mezi překážkami č. 3 a 4 .... a 18
a 19 a to asi v konečném účtování
rozhodlo. S výsledkem jsem samo i tak moc spokojen a jsem moc
šťastný, protože co jsem chtěl udělat, jsem udělal a v
danou chvíli mi to přišlo, bez konzultace druhých
očí, oproti ostatním týmům, jako
nejvhodnější řešení. Mezi první
pětkou to byl rovný boj, psi šlapali na plno a Mistrem
světa se stal z nás ten nejlepší. Jsem s Orym moc
spokojen a udělal mi moc radost, zvlášť, když
ještě před pád dny měl mozek úplně jinde a když mu
hučelo v kl... . Šikovník šikovnej....Později při
oslavách na parkuru jsem za Helmutem přišel, objali
jsme
se a říkám: " Helmut, viele gratuliere .... aber scheize
:-)))).... A oba jsme se tomu pak moc smáli. Pak jsem způsobil malé faux pas, protože jsem šel oba psy ven vychodit a vzpamatovat se a úplně jsem zapomněl, že je vyhlášení výsledků druhého kola. Takže jsem přilítnul na stupně vítězů už za zvuku rakouské státní hymny a stoupl si vedle Yvety, která mě zastoupila. Medaily mi rozhodčí dal až po doznění hymny.... . Při slavnostního zakončení jsme nastupovali na plac stejně jako při úvodním ceremoniálu, ale už malinko rychleji. Před vyhlášením jsem poprosil Nancy Schiltz, že mám něco na srdci a že bych to chtěl po vyhlášení large ze stupňů vítězů všem říci, aby mi pak dala mikrofon. Trošku to trvalo, než se domluvili, který mi dají , ale nakonec se to povedlo. A tady mne zase moc mrzelo, že nebyli schopni uvést do života Live stream, jelikož jsem chtěl nejen vám něco říci, ale natočené to je a na youtube již také. Během slavnostních řečí různých orgánů, promítali na plátně zdravice jednotlivých reprezentací ve svém jazyce. Po té nám Gaby Grohovaz, jedna z domácích závodnic, také poděkovala a na oplátku v našim jazycích. Takže mluvila tak "čistou" češtinou, že jsem jí rozuměl asi dvě slova: dikijemi čechym....nebo tak něco. Po odchodu z parkuru proběhla ještě výměna triček, focení výprav a loučení. Odchytil jsem ještě Philippa i Helmuta a na památku jsme se společně ještě jednou vyfotili. Užil jsem si krásný víkend, pro mne se šťastným koncem. Cestou domů jsme se zastavili ještě u Yvetinýho bosse , od kterého jsme měli vypůjčeného velkého Nisana Patrol. Jeho paní nás fotila, tedy hlavně psy s medailemi. Na cestu domů mě vybavila několika místními pivy, které po příjezdu jen zasyčeli. 14.
10. - druhý den ráno, jsme měli v plánu cestu do
Sun city. Celou dobu co jsem zde, jsem přemýšlel, kde
vlastně všichni ti černoši žijí. Myslím
tím, střední a spíš
chudší
část obyvatelstva, kteří přes den stojí na
křižovatkách a během červené nabízejí
stojícím autům různé předměty. Při cestě do Sun
city se mi dostalo odpovědi. Kolem cestu jsem viděl mnoho vesnic
. Na malých, oplocených parcelách stály
plechové domky, nebo staré vyřezené buňky,
taktéž pobité vlnitým plechem. Plechová
kadibutka stála opodál. Téměř na každém
domku byl vidět satelit. Občas bylo možno spatřit velký
,zděný dům s udržovanou zahradou a pěkným
zděnýmplotem. Asi starosta nebo farář. Kolem silnice se
pásly kozy a krávy. Bylo po sedmé hodině a děti ve
stejnokrojích šli do školy. Škola - v
některých vesnicích normální zděný
dům, v některých několik mobilních domů, v každém
jedna třída. Z auta to vypadalo, že jsou čistě oblečeni.
Říkám si , jak v takových podmínkách
hou držet čistotu??? Do Sun city jsme přijeli kolem osmé hodiny. Jeli jsme po normální , hojně využívané asfaltce, kolem dokola povětšinu času rozlehlá pláň s typickými africkými stromy a se žlutou, sluncem spálenou trávou. Sun city leží asi 160 km od Johannesburgu v nevysokých kopcích . Je to takové malinkaté Las Vegas v poušti . Tady to samé . Sežehnutá tráva, sem tam skoro suchý strom a najednou se před vámi objeví pohled jako na rajskou zahradu. Všude svěží zelené trávníky, rozkvetlé stromy, krásné květiny, před hotely vodotrysky, za hoteem bazém sčistou vodou, o kousek dál, krásné jezero s písčitou pláží. Vysoké palmy nejen podél silnice dotvářly tomutu místo exotiký nádek. Uvnitř hlavn je tu d facto stejné, jako v Monte casino. I tady měla sestra pracovní povinnosti. Společnost pro kterou pracuje tady mám hrací automaty a obchůdek se suvenýry. Mezitím, co Yveta pracovala, šel jsem se podívat po okolí. Prolezl jsem to tu skrz na skrz . Za jedním hotelem a krásným , udržovaným parkem je nevelké jezero s malou, písčitou pláží, Jelikož jsem měl čas, využil jsem příležitosti volného lehátka a už jsem se zoncnil. Za Sun City je nádherný palác " Ztracený svět"se zahradami a potůčky s vodopády a za ním velké , golfové hřiště. Tady jsme poobědvali pod slunečníkem v příjemné restauraci zdejšího klubu s krásným výledem na hřiště. Kolem dokola kopce. Cestou zpět jsme se prošli zahradou paláce a udělali i několik fotek před hotelem. Byl to velice příjemně strávený, odpočinkvý den pro mne i pro psy , kteří doma vychrupkávali . 15. 10. - po ranní návštěvě fitness, kdy Yveta měla hodinu s lidmi, jsem potrápil své více mistrovské tělo a i se zapotil. Dopoledne jsme měli pak naplánovanou cestu do Lion parku, na okraji Johannesburgu. Je to takové malé safari, opravdu malé. Po zakoupení lístků , jsme nasedli do klece vyhlídkového auta a společně s průvodkyní, jsme vyjeli. Na ploše pěti, nebo šesti hektarů, je vypuštěno několik druhů antilop, dále zebry, pštrosy a žirafa.Jeli jsme pomalu a u každého stáda, nebo poblíž skupinky nebo jedince zastavili abychom mohli fotografovat. Průvodkyně nám mezitím sdělila různé informace o daných zvířatech. Tak jsme pokračovali až ke dravým šelmám. Ty jsou také vypuštěny na volno , ale v daleko menších prostorech. Mají tu několik výběhů, se lvy pustinnými, dále jsou tu bílý lvi, gepard a divocí psi. Každý druh má přirozeně svůj výběh. Tyto jsou roděleny normálním, trochu vyšším plotem, ale kolem plotu vede drát s elektrickým proudem. V parku jsme byli v poledne a to jepro turisty ne příliš vhodný čas, jelikož všechny šelmy spali, nebo odpočívala ve stínu pod stromy. Po projetí celým areálem, jsme se šli projít kolem výběhu s antilopami a klecí s gepardy, divokými psy a hyenami. Tam mi dobře tedy nebylo , když jsem viděl a slyšel, jak ta elektrika v intervalech praská. Kolik asi museli dostat ran, než přišli na to , že se k plotu nechodí. Jediná , kdo v tomto vedru vyvíjela aktivitu byla žirafa, která neustále loudila od turistů něco dobrého na zub. Další " atrakcí, kterou tu mají , je hlazení lvíčat. Skupina osmi turistů si odloží u vstupu do výběhu, dostanou instrukce od ošetřovatelky, jak a kde správně lvíčata hladit a po dobu dvou minut si mohou udělat památku na celý život. Chudáci, všechna spala a musela snášet doteky a hlazení turistů. Včetně mě. Ale prý mají ještě jednu skupinku, se kterou je pravidelně vyměňují. V Lion parku jsme se potkali s Nancy Schiltz a jejím bratrem, takže malé překvapení. Cestou domů musela sestra do Monte casina do práce, tak jsem se šel ještě jednou projít po casinu a zašel znovu do Ptačí zahrady, abych udělal lepší foto . 16. 10.- ráno o půl sedmé máme návštěvu parku, aby se už viditelně odpočatí psíci proběhli, mezitím co Yveta jela na hodinu do fitka. Tak jsme skotačili, běhali, štěkali , pásli, naháněli , až si Ory rozřízl polštářek . Jelikož pacce trochu uhýbá, doufám, že na veterinární prohlídce před odletem nebudou dělat pupínky. Odpoledne jsem se začal balit a připravovat na cestu domů. Taže nic vyjímečného.... Johennesburg asi chce, abych už vypadl, protože v noci na 17.10. zase pršelo. Byla to docela velká bouřka. Takové hromy jsem ještě neslyšel. Rána jak prase a pak hřmělo dobrých 20 sekund i víc. Lála byla tuhá, ale Ory na mne poulel ty svoje kukadla, jak dvě zrdcadla a šup pod peřinu . No jo no jo, vždyť už pojedu.... 17. 10. - Dnes mi ta moje africká anabáze dnes končí . Úplný konec mé "Africké reportáže" dokončím, až budu doma, fotky zkusím nahrát ještě dnes, ale jestli se mi vybije kredit, takm i to udělám, až po příjezdu domů. Kufr mám již sbalený, některé věci tu musím nechat, jelikož bych musel doplácet za váhu zavazadel. Ty víte, medaile mají váhu :-)))). Ale, to nevadí. Yveta buď pošle balík, nebo to vezme s sebou, až příští rok přijede. V 15. 30 mám být na letišti v Cargo. Tam odbavíme psy a v 19.30 mi letí letadlo zpět. Ve Frankfurtu bude zítra v 6.10 . Pak do auta a už za Enuškou a Flešíkem. Jsem zvědav, zda si nás budou pamatovat........ .
|
